Lhát je tak snadné. Pohřbít někoho jen o málo těžší. Teď jde pouze o to, kdo dá víc. Cílené manipulace nejsou vynálezem současnosti. Už za časů Třetí francouzské republiky, která právě cupuje pověst židovského kapitána Dreyfuse, dožívá v Paříži senilní padělatel Simonini a ten si z umění pozměňovat realitu na počkání udělal kšeft. Pod vlivem zarytého antisemitismu z dětství podváděl i zrazoval, nicméně k stáru ještě dostane šanci rozpomenout se, co byl zač. Když s tímto intrikánem procházíme stránky soukromého deníku, příbytek kněze ze sousedství či stoku pod domem, kde se kdovíproč nakupily mrtvoly, probíráme se labyrintem jeho chorobně selektivní paměti. A co víc: jsme i svědky toho, jak si Simonini naposledy pochutnal na veřejném mínění. Vždyť coby své vrcholně padoušské dílo vyčaroval báchorku o spiknutí židovských mudrců nad pražským hrobem rabiho Löwa, čímž v napjaté atmosféře sklonku 19. století nasměroval Evropu k bolestně známým koncům. Autora Jména růže Umberta Eca odedávna zajímalo, co je živnou půdou zášti. Na základě dobových pramenů vyfabuloval fascinující opus o zlu bez hranic.